Vážení učitelé, rodiče a milí spolužáci, 

dnes jsme se zde sešli abychom se společně rozloučili jako 9.B. Dnes je den, kdy si mnozí z nás možná uvědomí, že něco končí a něco zase začíná. Po devíti letech se loučíme se svými přáteli, kteří pro nás byli jako rodina. Mnohdy jsme spolu nevycházeli a často se hádali, ale i přes všechny neshody nám všichni budou chybět. Za ty roky jsme si navzájem vystřídali nespočet přezdívek (např. Adam- Eidam, Honza- Hans, Nikol- Nigulinka či Dominik- Dominátor). 

Vzpomínáme na ten den, kdy jsme se všichni potkali v jedné třídě. Je velký rozdíl mezi tím, když jsme chodili do první třídy, a teď, když chodíme do deváté. Nyní jsme všichni v mnoha ohledech dospěli, spoustu věcí si za ty roky uvědomili a tím se měnili i naše vzájemné vztahy. Vzpomínáme na to, jak jsme si plánovali společnou budoucnost (společné bydlení, výlety, přespávačky, atd.), ale nyní zůstáváme ve velké nejistotě. 

Každý za pár měsíců budeme někde jinde (na jiné škole) a v naprosto odlišném kolektivu, než na který jsme dosud byli zvyklí a i když si slibujeme, že se spolu budeme nadále vídat, je více než možné, že dnes to je naposledy, co jsme spolu. Ovšem pokud se dnes vidíme opravdu naposledy, věřím, že nikdy nezapomeneme na společné žážitky a vzpomínky, které jsme si za těch devět let nashromáždili a navždy zůstanou v našich srdcích, např. výlet do zoo ve Dvoře Králové, Kuks, lyžařský výcvik nebo exkurze do Terezína.

Také to je dnes naposledy, co vidíme pohromadě všechny učitele, kteří ať už nás vyučovali nějaký předmět nebo nás měli alespoň vyjímečně na nějakou hodinu, rádi bychom jim poděkovali za pevné nervy a omluvili se za potíže, které jsme způsobili. Především ale děkujeme všem našim třídním vyučujícím, kteří to s námi obzvlášť měli těžké a museli s námi řešit každý problém, který jsme zavinili: 

Děkujeme paní učitelce Sršňové, kterou jsme měli od 1. až do 3. třídy, paní učitelce Podolské (4. až 5. třída). A největší poděkování paní učitelce Svačinkové, která nás vedla od šesté třídy až do deváté. Doufáme, že nám všichni naši vyučující budou moct odpustit a budou na nás alespoň trochu rádi vzpomínat jako my na ně. Budou nám chybět každé přestávky, co jsme spolu měli, každá volná hodina, každý vtip i každý problém, co jsme za tu dobu stihli udělat. Mrzí nás, že když spolu konečně vycházíme, musíme odejít a jít si svou cestou. Určitě se mnozí z nás budou ještě dlouho stýkat a my ostatní se jistě někde sejdeme za několik let všichni jako jedna parta.

Děkujeme.

Tereza Ročková, 9.B